Mistrovství světa v Adventure Race 2013; 2-9/12 2013, Kostarika - část 7.

24.01.2014 22:36

Etapa desátá – treking 18 km, stoupání 150 m, klesání 150 m

Po několika stech metrech byl osamělý statek, kde byla kontrola. Jak to tu bývá, kohoutek s vodou i dřezem je většinou umístěný někde venku těsně před domem. I tady ho vidíme a nedokážem odolat, abychom se neopláchli. Je to vždycky úleva smýt aspoň z obličeje a rukou vrstvu špíny a potu. Vždycky pookřeju a mám hned víc chuť pokračovat dál. Blátivá pěšina ale pokračovala. V podstatě celý závod řešíme, jak se vyrovnat s bahnem a vlhkem – tato smrtelná kombinace pro chodidla a šlachy na nohách nakonec odrovnala i několik favorizovaných týmů, které ze závodu musely odstoupit. Naštěstí po jednom-dvou kilometrech už zem vyschla. U dalšího statku nacházíme normální prašnou cestu sjízdnou i pro auto. Tenhle trek měl jen 18 kilometrů téměř po rovině. Dostali jsme se z toho lužního pralesa někdy před polednem a začalo se opět dělat horko. Radka si ihned přezula své sandály aby se jí šlo pohodlněj a zbytek treku už je nepřezula

. Únava a opotřebení nohou ale dělají svoje. Má problémy a můžeme být opravdu rádi, že má tak silné odhodlání a motivaci jít pořád dál. I když pomalu. Snažíme se jí pomáhat vždy s nesením batohu, aby si odlehčila, ale někdy je těžké ji přesvědčit aby nám batoh dala - je to tvrdá bojovnice a nechce být na obtíž. Jestli ujde tohle, tak víme, že už bude líp. Opět se potýkáme se známým problémem nepřesnosti mapy. Narážíme na křižovatky, které v mapě nejsou. Naštěstí je možné se u blízkých domků zeptat na správný směr a ujistit se, že naše volba je v pořádku. Jsou tu rozeseté domky ve vesničkách a dokonce v kiosku u cesty máme i možnost doplnit pití, které nám neustále dochází. Nechci dělat reklamu, ale ledový sprite a cola dokážou taky hezky povzbudit. Jindy si tyhle nápoje vůbec nekoupím právě kvůli tomu, že jsou plné cukrů, chemických látek a kofeinu. V téhle situaci je to ale jiné a všichni jsme vděční za trochu energie, kterou z nich dostaneme. Asi 2 kilometry před depem míjíme rozlehlé banánové plantáže. Takle velké "lány" jsem tu ještě neviděl. Vždycky jsme šli jen kolem menších "sadů", které ani nebyly oplocené. Stromy banánovníků byly plné dozrávajících banánových trsů a ty byly zabalené modrou plastovou plachtou, nebo spíš pytlem. Každý trs zvlášť. Asi proti škůdcům, nebo aby líp zrály? Dostat se k nim stejně nešlo a tak nezbývalo než jen mlsně zírat. Zřejmě proto se tu ale vyskytovaly věrší opice i když šlo o poměrně osídlenou oblast lidmi. Jinak jsme opice vídali a slýchali jen v odlehlých lesích mimo civilizaci. Tady byl pro ně možná dostatek jedoduše dostupné potravy, tak nedokázaly odolat. Jdu trochu vzadu za klukama pomaleji s Radkou a upřímně už nás ten trek štve - těch 18 kilometrů se nám zdá hodně dlouhých! Roman na nás zepředu naštěstí už za chvíli mává, že má depo v dohledu a jsme tam.

Pak pojedeme už „jen 160 km“ na kole a na závěr asi 20 km na raftu. Ani nevím přesně jak dlouho nám tahle etapa trvala. Tempo nebylo asi vyšší než 4 km/h! Možná ani to ne... Někdy odpoledne jsme u kol a musíme se opět připravit na cestu dál. Radka na chvíli usíná v sedě, já se jdu trochu omýt a pak usínám v sedě u beden taky. Kluci nás probouzí, abychom vyrazili dál, dokud je světlo. V tu chvíli se do mě pouští tehká zimnice, třepu se zimou. Cítím, že to asi není nic vážného, protože jinak nemám žádné problémy ani bolesti. Pro jistotu jsem do sebe vrazil paralen, abych to zklidnil. Trvá nám to v depu asi o něco déle, než bychom chtěli, ale víme, že potom budeme schopni lépe jet, když teď víc „dobijeme baterky“. Opět se utvrzujeme o tom, co jsme si říkali i před závodem - největším vítězstvím bude dokončit celý závod včas v limitu.

Etapa jedenáctá – MTB 160 km, stoupání 380 m, klesání 290 m

Kontrol na posledním MTB není mnoho, ale najít je bude určitě nelehký úkol, to už jsme si jistí. Byť jsou skoro všechny na cestách, takže by neměl vůbec problém je najít. Etapa je rovinatá, žádné hory. Mapa je, jaká je, to už víme. Zajímavé je navíc to, že do prostoru asi 1-2 km před kontrolou je možné se dostat poměrně spolehlivě, ale často se stane, že před kontrolou náhle nejsou cesty tak, jak mají být. Některé zmizí, jiné vedou jinam. K první kontrole se blížíme už za tmy. Je tam jediná možná cesta v mapě ale najednou se otočí jiným směrem. Proti nám se vrací americký tým, se kterým se  za závod vídáme mnohokrát. Přejí nám "good luck" se zvláštním tónem v hlase. A to je pro nás vztyčený ukazováček! Jako by řekli - "tady to nenajdete - ani to nezkoušejte!"  Proto zastavujeme a znovu přemýšlíme nad mapou, co vymyslet. Kousíček se vracíme k místu, kde se cesta otáčí špatným směrem. Dobrým směrem je opět cesta přes oplocené pastviny a uzamčené závory. Přelezáme je a jedem. Za chvíli vidíme stovky světýlek před sebou a taky kolem sebe. Jsou to krávy, tedy jejich oči, které osvětlujeme. Dost velké stádo. S tímhle jsem se setkal už i v jiných závodech a vím, že jsou mírumilovné. Až na jeden incident kdysi dávno v Česku. Plašíme je voláním "hej, hej" a syčením. Tak se rozestupují a ustupují, jenže protože jedeme na kolech a svítíme jim do "ksichtů", jsou trochu vystrašenější. Pádí a dupou jak "stádo krav". Pak se ale i cesta v pastvinách rozděluje a kam teď? Pokračujeme tou, která odpovídá víc směru na buzole, jenže za potůčkem se ztrácí v lese. Slezáme z kol a to se mi vůbec nelíbí. Prosazuju názor, abychom se vrátili na cestu a objeli to z druhé strany. I když je to o mnoho delší, časově to bude stejné, nebo i výhodnější, než se tu prodírat kilometr zarostlým lesem. Taky to bude bezpečnější, protože bych nerad šlápnul na hada. Jak víme, jsou právě v noci aktivní. Sotva jsem to domyslel, už se přede mnou jeden svíjí v trávě a protože na něj svítím ostrým světlem, jde právě proti němu - a tedy i proti mně. Couvám a rychle si hledám jinou cestu okolo něj. Jakmile na něj přestanu svítit, stahuje se a plazí se pryč - uf...! Po tomhle incidentu už se mi daří zbytek týmu přesvědčit a obracíme to. Objíždíme kontrolu z opačné strany. Je to několik kilometrů a jedeme slušné tempo, tedy jestli to umím ještě rozpoznat. Nakonec ani tak není dohledávka jednoduchá, ale Roman ji nakonec domapoval. Kličkujeme doleva, doprava pořád dokola až ji máme. Další postup za tmy je dost složitý. Snažíme se najít vyschlé koryto řeky, kterým prý máme postupovat podle pokynů v roadbooku. Možná je i dobře, že jsme to nenašli. Jsme tak unavení, že nejsme schopni dobře mapovat a rozhodovat se. Únavou nad ránem uleháme na kraji cesty mezi staveními a spíme zabalení jen do termofólií, abychom se dočkali světla. To nám dovoluje zregenerovat hlavně myšlení a taky se můžem líp zorientovat. Potkáváme týmy, které z depa vyrazily na tuhle etapu ještě před námi a taky tu někde bloudily a nocovaly. Správnou cestu jsme teď našli a na ní míjíme soukromý obchůdek s venkovní restaurací. Dopřáváme si teplou snídani, což je ohromný luxus a užíváme si to. Máme dokonce možnost si ostříkat kola vodou od prachu a bahna. Je to důležité, aby kola vydržely bez poruchy. Potom naostro vyrážíme vstříc k cíli. Už ho trochu cítíme, ale ještě to kousek je! Region je to obydlený a místní už si zvykli, že tudy jezdí skoro 2 dny závodníci. Radí sami ochotně, když zastavíme na křižovatce, abychom se rozhlédli. Dojíždíme až ke hranicím s Nikaraguou, tam přes řeku používáme zase převoz loďkou. Následuje poslední blátivá vložka. Prošlapaná pěšina směrem od řeky je spíš něco jako bažina v rákosí. Abych nebyl špinavý jen po kolena, spadl jsem do toho hnusu pro jistotu celý, když jsem ztratil rovnováhu na kole. Musím přiznat, že jsem si pěkně zanadával. Už jsem toho měl za celý závod po krk! Obrazně a teď i "neobrazně". Umýt se nebylo kde ale ruce jsem si ale očistit musel, abych byl schopný držet řídítka. Nezbývalo, než použít vodu na pití a doufat, že někde brzo doberu. Až 15 kilometrů dál byla osada, kde se mi podařilo odrhnout ze sebe zaschlou vrstvu bláta. Půjčili mi tam ochotně hadici, takže to šlo rychle. Opět jsme tam koupili nějaké jídlo a hned ho snědli, taky doplnili pití – to bylo čím dál častější. Ať jsme snědli cokoliv, za chvíli jsme měli stejný hlad jako předtím. Poslední kontrola etapy byl zase nepříjemný zážitek. Popis byl pilíř starého zbořeného mostu. Kontrola ale byla v nějaké staré chatrči uprostřed pastvin, navíc cesta zase v mapě naznačená, v terénu jen jakási pěšina od krav v pastvinách…Strávili jsme u ní asi 2 hodiny. Už jsme ji chtěli nechat být a protestovat v cíli, že nebyla dohledatelná, když ji Pavel více-méně náhodou našel, protože se do té chatrče šel pro jistotu podívat. Došlo nám, že se nebezpečně přiblížil časový limit závodu. Kdyby jsme jej nestihli, mohlo to znamenat doskvalifikaci! A to teď, pár desítek kilometrů od cíle, byla opravdu zdrcující představa. Proto jsme to vzali do cíle MTB etapy (tzn. na start posledních raftů) přes městečko, kde byl cíl závodu. Bylo to po směru. Chtěli jsme se ujistit, jak to vlastně s limitem je. Byl to trochu stres a tak jsme 10 km jeli tempo, jaké jsme za celý závod ještě nejeli, skoro sprint.

Etapa jedenáctá – lanové aktivity + raft 23 km

Naštěstí jsme dostali povolení pokračovat dál, limit byl posunutý a ty týmy, které měly doposud celou kompletní trasu, mohly dokončit celý závod. Už za tmy (začínala poslední, desátá noc!) jsme odjeli na poslední lanové aktivity (soustava asi sedmi sjezdů na kladkách) a potom jsme přesedli na poslední raft. Tak trochu jsme teď soupeřili s týmy okolo nás, protože bylo možné, že se právě teď rozhoduje o umístění mezi námi. Mohlo se sice stát, že někdo měl nějakou penalizaci, nebo vynechal nějakou disciplínu, což by ho posunulo v umístění dozadu, ale trochu sil jsme měli a hlavně jsme to už všechno chtěli mít co nejdříve za sebou. Cíl táhnul silně. Nejprve tedy zvládnout jízdu na kladkách. Protože byla tma, ani jsme neměli žádný rozhled a neužili si to. Sjezdy ale byly až několik set metrů - ten poslední měl dokonce 400 metrů! Slušná vyjížďka. Zajímavé pro mně ale bylo to, že jsme z jednoho místa odstartovali a poslední přejezd nás zase přivedl zpátky přesně na to stejné místo. Mezi jednotlivými přejezdy nebylo příliš přecházení. Jen se přestupovalo z jedné kladky na druhou. Takže to pro mně bylo tak trochu nepochopitelné. Kladka přece jede pořád dolů, ne? Tak jak je možné přistát zas na stejném místě? Bylo to určitě tím, že už jsem prostě příliš neregistroval, co se se mnou vlastně děje a unikaly mi přesné souvislosti. Proto bylo důležité, že na každém stanovišti byl instruktor, který kontroloval navázání na lano a dával přesné instrukce. V podstatě jsem ani přemýšlet nemusel, jen se nechat převézt. K raftům to odtud byl jen kousíček pěšky k řece. Pospíšili jsme si a podařilo se nám nasednout na ně jako první v této skupince týmů. S šikovným průvodcem, který chápal naši touhu teď po 9 dnech poslední noc ještě závodit! Odhadnul nám trať raftu na 3 hodiny, ale protože jsme všichni skoro celou cestu pádlovali (i když dost často usínající a se zavřenýma očima), podařilo se nám projet to za 2 a půl hodiny. Protože jsem seděl vepředu a studená voda z peřejí mi pravidelně chrstala do obličeje, udržovalo mě to spolehlivě vzhůru. Nejsem si jistý, kdy přesně se to stalo a komu, ale vzpomínám si, že jeden z nás z raftu i na chvíli vypadnul. Já to teda nebyl, spíš Roman. Snad se nepletu. Myslím, že se nám hned podařilo ho zachytit a zpět nalodit, protože jsme nebyli v nijak šíleném proudu. Když nám pak po chvíli průvodce řekl, že už tam za 2 kilometry budeme, zdálo se mi to dost brzy. Ale čas jsem už moc neodhadoval. Teď už se začínaly v těle rozehrávat slastné chvíle očekávání cíle. Ano, každý z nás si tyhle chvíle může vybavit, protože je každý z nás v životě zažívá... Někdo častěji, někdo míň, ale od toho už máme svoje partnery, abychom si frekvenci nastavili :-) Ale zpět k raftům, tedy spíše od raftů - to už byl opravdu kousek pěšky na fotbalové hřiště v městečku Sarapiqui. Tam byl cíl. Konečně! Právě se tu konala závěrečná párty týmů, které už byli v cíli. Měli jsme tak dost široké publikum a přivítání bylo příjemné. Člověk neví jestli se má smát, nebo plakat. Je v tom hodně všelijakých emocí a to je na tom to hezké. Dostali jsme najíst, což nás dost zajímalo a potom, potom už je to všechno jedno…. Jen se dostat nějak do nějaké postele, umýt se a spát. (foto: „zipline“, „mapovani1“, „kosta_1“)

 

Tohle životní dobrodružství bychom nikdy nemohli zažít, kdyby nás nepodpořilo několik málo lidí. Nedá se jim dost poděkovat za důvěru, materiální a finanční zdroje. Jde především o Marka Hájka, ředitele společnosti OpavaNet, dále o tým lidí kolem Karla Glogara ze společnosti Amersports (dodavatel výbavy Salomon a Suunto) a rovněž o Jana Webra zastupujícího speciální obchod Salomon-run. Je skvělé, že takoví lidé jsou mezi námi!

Ať to zní, jak chce, nebýt shovívavosti a pochopení mé ženy a rodiny, tak bych se na takový závod taky nedostal. Nejde jen o to, že odjedu na 3 týdny z domu. Předtím jsou stovky hodin tréninku, kdy se nemůžu věnovat rodině a oni proto musí najít pochopení. A vždycky ho najdou. Díky jim za to.

 

Doslov

Tak už je to zase tady. Je po závodě, hlava pořád tak trochu vynechává, člověk si málo co pamatuje. Nějak jsme se dopravili domů a pomalu procitáme do normálního života. Všichni máme o pár kilo míň, ale nebude trvat dlouho a zase to dobereme. To procitání je bolavé a pro mě vždycky zvláštní. Závod dokáže s mou psychikou pohnout zajímavým způsobem. A tyhle dlouhé, náročné závody ještě víc. Zažiju během několika dní tolik, že by to dokázalo naplnit měsíc normálního života nebo i víc. Zážitky se navíc během závodu postupem času překrývají, nejsem si jistý, jestli jsem určité situace zažil už dřív v jiných závodech, nebo jestli patří na začátek tohoto závodu. Dostavují se deja-vu, kdy zase mám pocit, že jsem tam na tom místě už byl a přesně vím, co se stane v následujích sekundách. Při devítidenním závodě je těžké si po týdnu uvědomit přesnou časovou souslednost. Nejde ale jen o to. Když víc než týden bojuju se všemi možnými nástrahami a živly, v bahně, v dešti, v horku, mezi hady a krokodýly, a neustále je třeba řešit další nové situace, které závod přináší, tak ztratím běžný pohled na život. Starosti všedního života mi přijdou nepodstatné. Ptám se často sám sebe, proč lidi dělají tohle a támhle to? Proč se zajímají o něco jiného, když vlastně můžou být rádi, že jsou v teple, suchu a mají co jíst? Jak si můžou děti doma vybírat jaký typ jogurtu by si daly? Proč maminky ze školky kam chodím pro děti diskutují o tom jaký make-up si daly a jestli jim náhodou nedělá špatně? A trochu je mi stydno, když si sám uvědomím, jak občas přemýšlím nad tím, jestli už si koupím novou lepší televizi nebo tablet s lepšími parametry... Po návratu z Kostariky vím zase o něco líp, jak se máme tady dobře. A asi jsme dost rozmazlení. Zapadnout do toho normálního života mi chvíli trvá. Zvlášť, když se závod odehraje v tak exotických podmínkách jako tohle MS letos. A nakonec se mi to ani nepodaří úplně, protože po více než 30 takových absolvovaných závodech už prostě zůstávám poznamenaný navždycky. A to se mi na tom vlastně líbí. Tak to chci.